Dr. JULIUS KUGY
ZE ŽIVOTA HOROLEZCE

KAMENNÝ MUŽÍK

Pro nás horolezce kamenný mužík ztělesňuje vrchol a vítězství. Stavíme jej na osamělou výšinu, často na nepatrné plošince, jako pomníček našich radostí, jako zástavu naší lásky, jako znamení, pozdrav, kousek z nás. Zde stojí a čeká, často po dlouhá léta sám a sám, zahalen v mlhách, ohlušen řevem bouří, ohrožován blesky, zpola udušen spoustami sněhu, jak statečný voják na svém těžkém a nebezpečném stanovišti. Je-li krásné počasí, tu nahoře v lazuru jásá a šťastně zírá do krajiny. Ba slyšel jsem, jak takový kamenný mužík zpíval.

Naše myšlenky jej často navštěvují. Často se k němu utíkáme z klopotné roboty všedního dne, z tísně strastiplných chvil, ze starostlivých nocí. Vždyť to také nemá snadné a můžeme se mnohému od něho přiučit. Dá ti útěchu a víru, jsi-li v tísni! Vzpomeň si proto na něj a na jeho odlehlé místo! A stojíš-li zase nahoře a ovíjíš paže kolem něho, tu umlká bolest tvé touhy, srdce ti tepe pokojně a tiše, co bylo těžké, zdá se ti tak jednoduché a jasné, zapomeneš na vše, na strasti a starosti, trampoty a zklamání, a tvá drahá duše se zase vznáší lehounká a volná vysoko nad všemi zlými hlubinami pozemského žití!


MÍSTEČKA K ODPOČINKU

Jsou místečka na horách jak předurčená k odpočinku. Žádná tabulka zde nestojí, jež by to říkala. Je to taková tichá, mlčenlivá, odvěky zachovávaná úmluva mezi všemi, kdož se zde vynořují z osamění, přicházejíce po otevřených či odlehlých cestách a kdož o chvíli později zase zmizí. Pastucha z hor, lovec, dřevař, salašník s těžkým nákladem, pytlák, horolezec, nechť jde kolem kdokoli, každý se zastaví, rozhlédne, odpočívá. Běžel-li partner ze společnosti napřed, buďme klidni, zde se s ním shledáme. Místečko jej zadrží a zastaví. Skoro vždy tryská zde z půdy pramen a tamhle se tak rozprostřel zelený trávníček či tuhle se tak utvářil skalní stupeň, že přímo vybízí ke spočinutí. Mnohdy, to však jen v nižších polohách, pečlivá ruka neznámého stvořila nějaké malé zařízení, pokusila se o neumělou obrubu, zasadila dřevěný žlábek, srovnala půdu či přivalila balvan.

Každé takové místečko si trochu na tom zakládá, aby se líbilo a lákalo. I když jen tichounkým náznakem nějakého pohodlí. Jedno působí půvabem linoucím se z jeho jemné vroucnosti, druhé se stkví velkolepým pohledem do doliny, třetí, podnikavé, rozený to hoteliér, číhá u rohu, kde se otvírá překvapující pohled na nějakou horu a uvažuje: "Zde mi nikdo neuteče!" Každé místečko má svou ctižádost a přeje si jako svědomitý hostitel, aby hosté byli spokojeni.

Nad místečkem, i oním od světa nejodlehlejším, vznáší se jemné fluidum pospolitosti. Neviditelné, velké, společné pouto ovíjí a pojí všechny příbytky lidské společnosti. Jako by jedno tenounké vlákno sahalo až sem nahoru v tato nejztracenější zákoutí velehor. Někdo zde již byl, snad ještě včera, a někdo by ještě mohl přijít odkudkoli. Necítíš se již tak sám a opuštěn. Jako by se rozpřádal tajuplný rozhovor mezi oněmi, kdož zde byli, a těmi, kdož přicházejí. Hlaholí jakési tichounké: "Stůj, kdo tam!", zvědavé "Kampak tou cestou?" a nato "Volno, vpřed!" či z dálavy přilétá táhlé "Hore zdar!"




Poslední změna: 22. 3. 2004
Pro web upravil: Martin Čadík